--v--
Daniela Adie řeknu vám Mně říkala máma, ty nejsi moc hezká tak buď pravá dáma a pak snad se i vdáš Že jen hezkým dívkám prý publikum tleská A není to fáma vždyť ten svět málo znáš. Ádié řeknu vám a pak jdu se toulat světem Ádié řeknu vám klidně spěte cestu znám 2x Tak toulám se světem a když se den sklání Já zpívám všem dětem,které nechtějí spát. I kluci se ptají zač píseň je k mání Když zaplatí květem tak já začnu jim hrát Ádié řeknu vám a pak jdu se toulat světem Ádié řeknu vám klidně spěte cestu znám 2x Ádie řeknu vám a pak jdu se toulat světem Ádié řeknu vám klidně spěte cestu znám 2x A snad za čas krátký já dojdu až k cíli Za nízkými vrátky tam kde stojí ten dům Tam kvete mi láska jak obláček bílý Tam vrátím se zpátky ke svým růžovým snům Ádié řeknu vám a pak jdu se toulat světem Ádié řeknu vám klidně spěte cestu znám 2x
1979 Má dlaně bílý raněný pták,chladne mi, chladne mi, den co den, má dlaně bílý tajemný znak, je sama na zemi v tichu stěn. Má dlaň je bílá bez jasných čar, vím, není náhoda, že chce hřát, má dlaň je prázdná, láska je dar, ach škoda věčná škoda na stokrát. Má dlaň je kámen co na klín spad, tíží tak, tíží tak jako svět, má dlaň je kámen, zná jenom chlad, bílá je nad oblak, je jak led, má dlaň kámen, má stejný tvar, jak dlaně líbané než jdou spát. Má dlaň je prázdná, láska je dar, ach škoda věčná škoda na stokrát. dlaň je bílá, bílé líto, které žádný nemá rád, odestýlá, čeká ví to, ach škoda věčná škoda na stokrát. Má dlaně bílý raněný pták, život s ním bezhlase utíká má dlaň je bílá, touží a jak po dlani která se dotýká má dlaň je bílá, pocítí čar, krev, říčka ponorná musí spát má dlaň je prázdná, jáska je dar, ach škoda věčná škoda na stokrát.
1996 Měl na kabátě třásně a poslouchal se krásně, když smál se, že jsem příliš upjatá. Prý život náš je krátký, je utkán z tenké látky, jen láska na něm díry zalátá. To se ví, že prásknul do koní, teď už žádnej večer j ako tenkrát už nevoní. Akátům, jejich vůni vyčítám, že kdy vůbec přestoupil můj práh, akátům, já to jednou spočítám, zbyde z nich jen pár pilin na botách. K nebi vzlétli ptáci, když první strom se kácí a ten co vzal tu práci, žije sám. Má oči které vidí jen mě a já se stydím, že každej den se jen pro něj oblíkám. Už klepy jdou, že zůstává tu rád a když nás osud spojí, tak ty stromy nechám stát. Akátům, jejich vůni vyčítám, možná v tom je to mý prokletí, akátům, přiznat lásku odmítám, než mi zase s tou vůní odletí. Už klepy jdou, že zůstává tu rád a když nás osud spojí, tak ty stromy nechám stát, Akátům, jejich vůni vyčítám, možná v tom je to mý prokletí. Akátům, přiznat lásku odmítám, než mi zase s tou vůní odletí, než mi zase s tou vůní odletí.
1999 Amen, amen, přízeň svou nám dej, být Ti blíž nám přej, kéž smíme znát jak nás máš nás rád... amen, dobrou vůli spolu žít a lásku pevnou, v duši klid a pokoj těm kteří se sejdou, pláč i smích ať vždycky ví co k lásce patří, klíčem k srdcím, když nám bránu otvíráš. Víru svou nám dej, být Ti blíž nám přej, kéž smíme znát jak nás máš nás rád... amen, Veď nás Pane tam, kde láska schází, ukaž Těm kterým se ztrácí, posviť dětem svým na cestu dlouhou, šťastných lidí ať je pořád víc a víc Sílu svou nám dej, být Ti blíž nám přej, kéž smíme znát jak nás máš nás rád... amen, přízeň svou nám dej, být Ti blíž nám přej kéž smíme znát jak nás máš nás rád... amen kéž smíme znát jak nás máš nás rád... amen
1994 Ještě dítě byla včera, mladá farmářova dcera, a teď chlapi po ní šílej zkrytou touhou. Každý svojí šanci tuší, pod košilí srdce buší. kdekdo rád by jí byl třeba pouhým slouhou. Přestali pít a jak se sluší, taky klít a na mou duši, jednou týdně se teď všichni rádi koupou. V čeledníku rvačka žádná, ve sváteční rána chladná, potkáš kauboje před pastorovou boudou. Říkám Ti rovnou, tak bejby to chce klid, vždyť chytrá dívka světem dokáže jít. Dovedem jít pak každou cestou, jen když voní mužnou vestou, na oplátku pro nás oni zase hloupnou. Když je spálí lásky plamen, spadne tíha z našich ramen a pak dobrovolně v chomoutu se zhoupnou. Říkám Ti rovnou, tak bejby to chce klid, vždyť chytrá dívka světem dokáže jít. Dovedem jít pak každou cestou, jen když voní mužskou vestou, na oplátku pro nás oni zase hloupnou, Když je spálí lásky plamen, spadne tíha z našich ramen a pak dobrovolně v chomoutu se zhoupnou, a pak dobrovolně v chomoutu se zhoupnou.
1996 Všechno nám přálo a rádio hrálo tu pravou, písničku houpavou, nejlepší, kterou já znám, tam ve tmě v podkroví, tenkrát co všechno šlo hlavou, jen my dva pod střechou a měsíc na nebi sám. Byla ta písnička vážně tak hezká, svět na ní zapoměl, jiným teď tleská, možná ta písnička byla jak jiné, jen mě se líbí víc, líbí víc jak čas plyne. Díváš se z obrázků vybledlých ve světle denním, dvě léta pro lásku a víc nám čas nedopřál, pár tónů z písničky a víc tu po Tobě není, možná máš prstýnek, jen nevíš kam jsi ho dal. Byla ta písnička vážně tak hezká, svět na ní zapoměl, jiným teď tleská, možná ta písnička byla jak jiné, jen mě se líbí víc, líbí víc jak čas plyne. Autor by možná byl rád, kdyby mě slyšel se ptát, Byla ta písnička vážně tak hezká, svět na ní zapoměl, jiným teď tleská, možná ta písnička byla jak jiné, jen mě se líbí víc líbí víc jak čas plyne.
1987 Být náměstím, kde pomník v prostřed má Tvou tvář, být návěstím a dát Ti červenou a pak říct kdy zase smíš jít dál být nádražím, Tvých něžných příjezdů, Tvých rtů, být závažím, co měří tvůj čas dál i když dávno tiše spíš si sám, Dáváš tvář mým touhám když spíš, mé sny nejsou nic, Ty jsi pro mě víc než víš, Být pápěřím, Tvým dechem se dát nést stále výš. Být příměřím v Tvých chvílích bolestných, kdy poti všem jsi sám, Tvá být. Být nádražím, tvých něžných příjezdů, stanicí Tvou konečnou chci být.
1979 Nos nosil mírně nahoru, vždyť auto měl jak stodolu, co jsem si přála na to měl, jenže na něco zapoměl, jenže na něco zapoměl.... A druhý smutné písně psal a na píšťalu mi je hrál, mé lásce říkal zlatý pér, jenže na něco zapoměl, jenže na něco zapoměl..... Třetí měl v hlavě počítač a věděl snad jak vzniká pláč, snad od všech záhad klíče měl, jenže na něco zapoměl, jenže na něco zapoměl... A další za svým slovem stál a za pravdu se pořád rval, zlé jizvy po nich utrpěl, jenže na něco zapoměl, jenže na něco zapoměl.... Poslední to byl básník lhář, měl místo srdce kalamář, a básně skládal z dívčích těl, i ten na něco zapoměl.... Já totiž čekám na muže, co dá pár korun za růže, víte mě totiž připadá, že bez nich láska uvadá, A ten co kytky nenosí, ať u mě o nic neprosí, jen řeknu "pane" co jste chtěl, vždyť jste na něco zapoměl, vždyť jste na něco zapoměl.....
1999 Den na letních tržištích dal záhon šátků, slunce co se roztříští o tváře žen, já se toulám, je pátek pátků, podobný jevištím velkých scén, já se toulám, je pátek pátků, podobný jevištím velkých scén. Snop rudých mečíků, muž dívce dává, políbí ho bez díků... pak utonou, já si říkám, to nám se stává, kytky jsou viníkům záclonou, já si říkám, to nám se stává, kytky jsou viníkům záclonou. Den letním tržištím dal vůni vína, jsou podobná ohništím, když doutnají, já se toulám v tom žáru líná, s tmou na těch jevištích dohrají. já se toulám v tom žáru líná, s tmou na těch jevištích dohrají.
1994 Já nevím, co se Ti zdálo, že Ti to za úsměv stálo. Lásku na vteřiny počítám, smířit se s tím ale odmítám, tak málo, tak málo, Tě mám. Dobrou noc, můj milý dobrou noc, snad jsme si slíbili příliš moc, dobrou noc, můj milý, sladce spi, tiše si oblíknu svý sladký sny. Dobrou noc, můj milý, dobrou noc, snad jsme si jsme si slíbili příliš moc, dobrou noc, nech si svůj sladký sen, je z letmých pohledů a dívčích jmen. Dávno máš zavřená víčka, snad ve snu jiná Tě hýčká. Mě nikdo nehladí po tvářích, mohu jen snít s hlavou v polštářích. Tak málo, tak málo Tě mám. Dobrou noc, můj milý dobrou noc, snad jsme si slíbili příliš moc, dobrou noc, můj milý, sladce spi, tiše si oblíknu svý sladký sny. Dobrou noc, můj milý, dobrou noc, snad jsme si jsme si slíbili příliš moc, dobrou noc, nech si svůj sladký sen, je z letmých pohledů a dívčích jmen. Tak málo, tak málo Tě mám Dobrou noc, můj milý dobrou noc, snad jsme si slíbili příliš moc, dobrou noc, můj milý, sladce spi, tiše si oblíknu svý sladký sny. Dobrou noc, můj milý, dobrou noc, snad jsme si jsme si slíbili příliš moc, dobrou noc, nech si svůj sladký sen, je z letmých pohledů a dívčích jmen.
1979 Copak Ty víš o tom, když vstávám, že každé z rán mám bohaté, copak Ty víš o kouzlu v dívkách, sáhnu pod polštář, vstanu s dukátem. Dukát je v kůži, které vráska schází, dukát je úsměv, co ráno mám, dukát je chůze, z které pány mrazí, v očích se blýská dukát, co Ti dám. Copak Ty víš o tom jaké mám jmění, jednou Ti dám, až budeš chtít. Copak Ty víš, Ty nic neoceníš, poklad nabízím, Ty ho nechceš vzít. Dukát je kůži, které vráska schází, dukát je úsměv, co ráno mám, dukát je chůze, z které pány mrazí, v očích se blýská dukát, co Ti dám
složil: Jiří Malý a Manfred Oberdorfer, 2006 Lidi, už to chápu, proč máma říkala: cudná, cudná buď. Byla jistě v právu, když přísně volala: hodná, hodná buď. Chápu, to chápu, přesto jaksi tápu, marně hocha odmítám, přišel sám. Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo mě dnes políbil ? Kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo mě dneska políbil. Lidi, už to chápu, proč máma říkala: pozor, pozor dej. Šeptala snad právu, když mi křížek dělala: pravú, pravú vzdej. Jinak všechno bývá, mně teď jenom zbývá za ruku ho domů vzít a pak říct: Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo mě dnes políbil ? Kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo mě dneska políbil. Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo si mě tak oblíbil ? Kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo mě dneska políbil. Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo mi cestu překřížil ? Kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo to byl, kdo mě dneska políbil. Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo mě dnes políbil ? On to byl, on to byl, on to byl, on to byl, on mi srdce přislíbil. Hádej, mámo, kdo to byl, hádej, kdo mě dnes políbil...
1979 Dnes ráno rána .. málem gong, co má to být, já ptám se ještě ze spánku hloupá, co se může dít, a ptáci zpívaj jiný song, ospalky smýt, pak chvátám abych si k oknu stoupla, snad náhle uhodil mráz, já já hned vím o co běží můj, můj hlídač strach, v Tobě dík poznal vpád, jenom on, moh tu ránu dát. Můj hlídač strach byl zánovní, od mámy byl a táta denně na jízdu dával nade mnou měl bdít, byl víc než strážci královny, pak jednou ráno ráno já brobuzená já vstávám co se může dít? Snad náhle uhodil mráz já, já hned vím o co běží, můj můj hlídač strach, v Tobě dík poznal vpád, jenom on, moh tu ránu dát, můj, můj hlídač strach v Tobě dík poznal vpád, jenom on, moh tu ránu dát. Já, já už vím, Tobě dík vím co smím,já, já už vím, o co běží můj, můj hlídač strach, v Tobě dík poznal vpád, jenom on moh tu ránu dát, můj, můj hlídač strach, v Tobě dík poznal vpád, jenom on moh tu ránu dát.
2006 Vím, že mi stačí zastavit čas, mít náladu a rekvizit pár a už se tančí a bude se zas, z bytu je hned parket a z kuchyně bar, dovedu tiše překročit práh nostalgických fotek z těch dob, kdy tulák Charlie do noci pláchl před leskem večern&ia! cute;ch rób. Hollywood, Hollywood, račte si přát, račte se smát. Zažloutlý plakát a na něm pár jmen, z těch už dávno zrušených kin, Hardy byl Oliver a Laurel byl Stan, Lloyd měl svůj slamák, Buster Keaton svůj splín. A všem jsem věrná ať ten nebo ten, tam kde se hraje, tam jsem, dortová bitva, to byl můj sen a dál asi zůstane snem. Hollywood, Hollywood, račte si přát, račte se smát. Hollywood, Hollywood, půlnoční sen ze slavných scén. Záplava gagů a vodopád gest, vítězí láska a vítězí čest a víra v radost a touha se smát, sny z němé éry nechám si zdát.
2006 Na políčku svítá, už je konec vyspávání Na políčku svítá, vyhnat husy za svítání máš Na políčku fouká, začni holka s oblíkáním Na políčku fouká, sedlák kouká, jak si na čas dáš Husopaskám, když Bůh krásu dal Myslel na to, aby si je vzal Když ne král, tak chlapec zdejší I když ve vsi bohatější holky jsou Na políčku svítá, už je konec lenošení Na políčku svítá, hlídat husy do setmění máš Na políčku fouká, jak se léto v podzim mění Na políčku fouká, líp ti bude, až se holka vdáš Husopaskám ustlal pod hlavou Sám Bůh jenom trávu voňavou Housatům dal barvu zlatou A posadil je na kulatou zem Na políčku svítá, už je konec vyspávání Na políčku svítá, vyhnat husy za svítání máš
1994 Nemá skvělý dům a nemá krásný vůz, nemá rád mé skříně plné módních blůz. Svoje city zkrývá, někdy taky mívá vzvláštní splín a já, jak to bývá, chci být právě s ním. Bloumala jsem městem kolem výkladů a kin, kde mi cestu zkřížil, to Vám dnes už nepovím. Teď už je to rok, co přibyl k nám i syn a já jak to bývá, chci být právě s ním. Nemá skvělý dům a nemá krásný vůz, nemá rád mé skříně plné módních blůz. Svoje city zkrývá, někdy taky mívá vzvláštní splín a já, jak to bývá, chci být právě s ním. Ten kluk mi nechce kaši jíst a chtěl by si jen hrát, v noci je jak pytel blech a vůbec nechce spát, Jen můj drahý sladce dřímá a já bdím, jenže jak to bývá, chci být právě s ním. Nemá skvělý dům a nemá krásný vůz, nemá rád mé skříně plné módních blůz. Svoje city zkrývá, někdy taky mívá vzvláštní splín a já, jak to bývá, chci být právě s ním.
1994 Večírek jen pro dámy mnou zvané, žádné téma dnes tu není dané. Nesmí sem jen ta, co si moc naříká. Semlít kolem páté přes deváté, jednou za čas, holky šanci máte. A jak nám to krásně utíká. Jednou otevřou si cukrárnu, mezi dorty šťastně zestárnu. Firma U Kulaté paní, září na ní z neonů. Nonstop káva, sladké rohlíky, děti oči maj jak knoflíky, voní dorty, platím daně, odevzdaně, je to ráj. To ten můj si včera zlomil nohu, děti prý se učí díkybohu, jistý pán se rozvést asi nemíní, Baťa prý teď taky zdraží boty, jedná známá prý se nahá fotí, tak se nám to krásně odvíjí. Jednou otevřou si cukrárnu, mezi dorty šťastně zestárnu. Firma U Kulaté paní, září na ní z neonů. Nonstop káva, sladké rohlíky, děti oči maj jak knoflíky, voní dorty, platím daně, odevzdaně, je to ráj. Z táců je všechno už pryč, tak zítra nesnídám, Být štíhlá - v tom je ten klíč, tak proč se asi usmívám. Jednou otevřou si cukrárnu, mezi dorty šťastně zestárnu. Firma U Kulaté paní, září na ní z neonů. Nonstop káva, sladké rohlíky, děti oči maj jak knoflíky voní dorty, platím daně odevzdaně, je to ráj. Jednou otevřou si cukrárnu, mezi dorty šťastně zestárnu. Firma U Kulaté paní, září na ní z neonů. Nonstop káva, sladké rohlíky, děti oči maj jak knoflíky voní dorty, platím daně odevzdaně, je to ráj. Možná jinde, že se šidí. Tady vidí - je to ráj.
2006 Vzkázala mi Julie, že mě prý s chutí zabije. Jestli je pravda, co slyšela, že prý jí svádím manžela. Tomu snad nikdo nevěří, ten chlap se nevejde do dveří. Hlavně mu kouká sláma z bot, jedna a jedna by neuhod. Vzkázala mi Anděla, že být v mé kůži by nechtěla. A že je dobrák od kosti, snaží se chápat mé slabosti. To že si přihnu, hned po ránu, mám tučné zisky, prý od pánů. Klepy mě sotva dopálí, jako hrách po zdi se kutálí. Pak já jen otočím se na patě. Vždyť já vystačím si bohatě. Tak hraj, jen ať pomlouvaj. Vzkázali mi z kostela, jestli bych zájem neměla, přijít ke svaté zpovědi, dlouho prý o mě už nevědí. V nebi má páter známosti, asi jim už dělám starosti. Na faru zajdu a proč asi, něco jim tam hodím do kasy. Pak já jen otočím se na patě. Vždyť já vystačím si bohatě. Tak hraj, jen ať pomlouvaj. Pak já jen otočím se na patě. Vždyť já vystačím si bohatě. Tak hraj, jen ať pomlouvaj.
1994 Nikde žádnej stín, skály žhnou jak cín, poslouchám jak čas utíká teď mimo nás, nechci hlásit všem, jak se lásko chcem, jen my víme jak, schovat svatbu pod širák. Otevírám dlaň, tajemství si chraň, jeden můj a jeden Tvůj prstýnek z obilí. nebe nám jak se zdá požehnání dá, zavoní uschlá tráva, jsme tou vůni opilí. Nikde žádnej stín, skály žhnou jak cín, poslouchám jak čas utíká teď mimo nás, nechci hlásit všem, jak se lásko chcem, jen my víme jak schovat svatbu pod širák. Bejby mám Tě rád, chci Tě k ránu hřát, není kdo by zvlád tu roli líp než já, jsi mý zázemí, s Tebou zdá se mi, že nám zkrátka vychází jak má. Nikde žádnej stín, skály žhnou jak cín, poslouchám jak čas utíká teď mimo nás, nechci hlásit všem, jak se lásko chcem, jen my víme jak schovat svatbu pod širák.
1996 Chtěla bych mít jezevčíka už má ložnici dlouhou krabici ať jsi kdo chce co chce říká je to nejlepší pes Dlouhé uši ty mu sluší krátke nožičky Čenich do špičky Už ho vidím na mou duši jako byl by tu dnes Ref: Psí život štěkací nad ničím nekoumá je plný legrací príma se pantofle třepí shozenou vázu pak někdo už slepí si rád Stejně jako kočka s myší, žádní zloději nemaj naději i kdyť spí tak všechno slyší tenhle senzační pes. Jmenovat se múže Šňúra a psí holčička nejspíš Tkanička nápadú je celá fúra jen mi chybí ten pes. Ref: Psí život štěkací nad ničím nekoumá je plný legrací v záhonech hrabou se jámy Psí život štěkací nad ničím nekoumá je plný legrací psí známku s sebou má Psí život štěkací nad ničím nekoumá je plný legrací psí známku s sebou má
1994 Jsem poklad Tvůj, který objevíš náhodou. Hledáš na nebi, pod vodou, už obrátil jsi zem, já vedle jsem. Jsem poklad Tvůj, ryzí zlato, co se zatřpytí. Nikdo za ruku Tě nechytí, když chtěl by sis ho vzít,můžeš ho mít. Když spolu trávou chvíli jdem, na slunci skvrny snad jsou, že svoje stíny spojit nedovedem, jako dva cizinci nám v patách jsou. Jsem poklad Tvůj, to o mě si šeptá podsvětí, že stojím za loupež století. Tak měl bys právě ten.. taková jsem. Když spolu trávou chvíli jdem, Ty něco s očima máš, Snad tolik štěstí ani neunesem, až jednou líp se na mě podíváš. Jsem poklad Tvůj, co Tě v pádu zachytí, možná ženská co je k zabití. Tak jen si pamatuj, jsem poklad Tvůj. když spolu trávou jdem, krajinou rovnou jak stůl, tak někdy vůbec nevím, proč tady jsem, v duchu lámu nad Tebou už hůl. Jsem poklad Tvůj a jiní najít mě nemohou, když už ležím Ti tu u nohou, tak raděj si mě vem, už víš kde jsem. Když spolu trávou chvíli jdem, co krok jsi ode mne dál, a to to mě nejvíc míchá, tak si to vem, žes to dávno u mě neprohrál. Jsem poklad Tvůj, tak nevěř špatným prorokům, že žít je nejlíp z úroků a třeba zbankrotuj, až budeš můj.
2006 K těm vzdáleným horám, tam do skalních stěn, když podzimní vítr jde po dláždění. Posílám zprávu jak bojím se změn, že ten co mě miloval, už tu není. K těm vzdáleným horám, až na obzor leť, ach ty můj smutku, když všechno jmi vzal. Už v korunách stromů je zlato a měď, tam na chvíli boháčem každý se stal. V barvách jeřabin vítr tóny skládá, čím se vyplatím z lásky, jenom hádám. Až spadané listí tu pokryje zem, snad poznám, že samota tak zlá není. Možná, že se vším, už smířená jsem, jen ze všeho nejtěžší, je odpouštění. V barvách jeřabin vítr tóny skládá, čím se vyplatím z lásky, jenom hádám. Těm šedivým mrakům chci na nebi říct, já vím, tíhu deště nést, snadné není. A stejně si myslím, že není to nic, to ze všeho nejtěžší, je odpouštění.
1996 Máma žila jenom se mnou dvacet mejch let a já až teď chápu, že jí uteklo to hned, když děti odchází, tak se všechno nějak zpřehází. A neměla to lehký, často nebylo kde brát, na nájem a školu, se vším musela se prát, teď mi to dochází, i mé dítě řekne “odcházím“. Všechny mámy jsou stejný v tom, že nechápou, kam jdou děti vyrostlý z bot, žádný cesty srovnaný už nejsou jim vhod, právo na svý omyly si nikým nedaj brát, raděj si spálí, než by přišly se ptát, kam jdou děti vyrostlý z bot. Mámin starej klavír, na něm na dečce slon, když vybavím si dětství, k němu patřil i on, léta mě provází, možná proto mi nic neschází. Byl se mnou, když jsem opouštěla rodnej práh, a nebejt mě, tak by paty z domu nevytáh a teď ho opráším, půjde s tebou, štěstí přináší. Všechny mámy jsou stejný v tom, že nechápou, kam jdou děti vyrostlý z bot, žádný cesty srovnaný už nejsou jim vhod, právo na svý omyly si nikým nedaj brát, raděj si spálí, než by přišly se ptát, kam jdou děti vyrostlý z bot. A můžu jenom hádat, kolik jiných žen, zná důvěrně tu chvíli, děti řeknou “tak jdem“, když dívky odchází,něco s sebou chce si každá vzít. Všechny mámy jsou stejný v tom, že nechápou, kam jdou děti vyrostlý z bot, dlouho trvá, než si stoupnou na první schod, právo na svý omyly si nikým nedaj brát, raděj se spálí, než by přišly se ptát, kam jdou děti vyrostlý z bot.
1999 Hádám lidem z dlaní co být musí a co stát se má. Hádám jaký život člověk žil i to co ukrývá. Čáry v dlaních lidí, to jsou malé dráhy hvězd. Každá z nic mi poví, kudy jít i čím dát se vést. Já Vás tady vítám, pojďte dál a přestaňte se bát, slyším cinknul peníz - vřelý dík a můžete se ptát, i Vás něco trápí, já to vím, tak pojďte ke mně blíž. Říkám to co vidím a co nevím to si domyslím. Víc štěstí mít, zastavit křídla času, umět smýt z duše prach, začít vnímat i krásu. Sebe líp pochopit, a dál vyhýbat se chybám, Přijímat pak klidně, to co přijít má. Hádám lidem z dlaní, to co bylo a co má se dít, každý chtěl by vědět jak dál žít a co má obejít. Osud karty míchá, jeden z nás je ze všech nejvíc sám. Prosím zkuste hádat pane, proč to říkám právě Vám. Víc štěstí mít, zastavit křídla času, umět smýt z duše prach, žít a vnímat i krásu. Najít klid - pochopit, a dál vyhýbat se chybám, přijímat pak klidně, to co přijít má. Víc štěstí mít, zastavit křídla času, umět smýt z duše prach, žít vnímat i krásu. Odpustit - pochopit, a dál vyhýbat se chybám, přijímat pak klidně, to co přijít má. Hádám lidem z dlaní, to co bylo a co má se dít
1996 Každý první pondělí schází se nás pár a okupujem Jessiho bar, něco si dáme a máme čas i na biliar. Každý první pondělí, dřív než padne tma, naskáčeme do těch svejch aut, sjedem se se zdálky,já, Jenny, Katrin a malá Maut. Léta dřu se, jak jiný v jednou kuse. teď děláme jen to co chcem. Žízeň máme a ty svý pomlouváme, proto máme dámskej sněm. Zejtra bude pondělí, dámy to je den, tenhle večer je prostě můj, už nebudu smlouvat, tak jednou si to zapamatuj. Z jedný farmy za řekou s náma chodí hrát, dlouhonohá hubená Sů, směje se ráda a nechce se jí do Texasu, tam jí hledaj vod tý doby, co jí dma zbil paličatej zrzavej Ir, vzala mu kvér a zblízka udělala do něj pár děr. Léta dřu se, jak jiný v jednou kuse, teď děláme jen to co chcem. Žízeň máme a ty svý pomlouváme, proto máme dámskej sněm. Celej měsíc bez řečí, to káže dobrej mrav, staráme se o rodiny, s úsměvem v tváři pak těšíme se na jediný Léta dřu se, jak jiný v jednou kuse, teď děláme jen to co chcem. Žízeň máme a ty svý pomlouváme, proto máme dámskej sněm. Každý první pondělí, než padne tma, naskáčeme do těch svejch kár, sjedem se z dálky a vrhneme se na biliár.
1999 Když byla jsem malá, říkala máma, rozum je skála a cit řeky proud, když láska se přidá i víra je s náma, Tvůj život je lodí a zbývá jen plout. Tak jenom plout, zas přidat pár mílí, plout, tak jako rackové bílí, plachty máš, ať vedou Tě k cíli, i když právě sílí vítr a déšť. Kdejaká mladší zásluhy sbírá, Jen mě čas tlačí a je toho víc, Co někdy spát nedá a jak do tmy zírám, Někdy mi stačí formuli říct. Tak jenom plout, zas přidat pár mílí, plout, tak jako rackové bílí, plachty máš, ať vedou Tě k cíli, i když právě sílí vítr a déšť. plout, zas přidat pár mílí, plout, tak jako rackové bílí, plachty máš, ať vedou Tě k cíli, i když právě sílí vítr a déšť plout, zas přidat pár mílí, plout, tak jako rackové bílí, plachty máš, ať vedou Tě k cíli, i když právě sílí vítr a déšť plout, zas přidat pár mílí, plout, tak jako rackové bílí, plachty máš, ať vedou Tě k cíli, i když právě sílí vítr a déšť
2005 Když ti láska schází a nemúžeš spát vítr šeptá v mlází a sníh nechce tát Když je ráno smutný že nechce se vstát tak zpívat je nutný to bys měl znát Ref: Koukej se mnou si píseň broukej a rozdávej dál Koukej se mnou si píseň broukej to roztančí sál Zpívej tu píseň známou la la la la la tu zná i táta s mámou i vítr ji hrál i vítr ji hrál Pošťák má zlý psaní a jde cestou k vám dopis skrýváš v dlani už víš že jsi sám Štěstí tvý se krátí, je konec všem hrám jsi lásko proutí, jsi děravý prám Ref: Koukej se mnou si píseň broukej ...
2006 Když ti láska schází a nemúžeš spát vítr šeptá v mlází a sníh nechce tát Když je ráno smutný že nechce se vstát tak zpívat je nutný to bys měl znát Ref: Koukej se mnou si píseň broukej a rozdávej dál Koukej se mnou si píseň broukej to roztančí sál Zpívej tu píseň známou la la la la la tu zná i táta s mámou i vítr ji hrál i vítr ji hrál Pošťák má zlý psaní a jde cestou k vám dopis skrýváš v dlani už víš že jsi sám Štěstí tvý se krátí, je konec všem hrám jsi lásko proutí, jsi děravý prám Ref: Koukej se mnou si píseň broukej ...
1996 Je krásná a hloupá, všem milá se zdá teď v Tvých očích stoupá a tím klesám já. krásná a svůdná je v mládí svých let, ještě neví, jak podvádí svět. Je krásná a s chutí mě přehlíží dál, a tím mě nutí tu stát opodál, co všechno máš vrátit,už nechci se přít, zkus to zkrátit, pak nechám Tě jít. Má lítost je černá a věrná jak stín, má po mandlích příchuť a tykám si s ní. To byl jen Tvůj nápad, tu dívku chtěls mít, lze to chápat, jen nejde s tím žít. Má lítost je černá a věrná jak stín, má po mandlích příchuť a tykám si s ní. To byl jen Tvůj nápad, tu dívku chtěls mít, lze to chápat, jen nede s tím žít.
2006 Podzim spálil trávu když ten můj mi řek' v hlavě máš jen slámu jsem blázen, že bych neutek' vždyť s tebou už to nejde. Když už souboj s láskou dopadá nic moc tak proflámuješ celou noc a čekáš až to přejde. Když dva se pak správně sejdou a hvězdy jim budou přát o té lásce století možná bude se psát. Někdy bývá štíhlá jiné schází pas stejně žádná výhra že zůstanu ji napospas a žádný o mě nejde. Když nám ztěžknou víčka můžem chvíli snít jak dá se odsud odejít a co se do něj vejde. Když dva se pak správně sejdou a hvězdy jim budou přát o té lásce století možná bude se psát. Když dva se pak správně sejdou a hvězdy jim budou přát o té lásce století možná bude se psát. Když dva se pak správně sejdou a hvězdy jim budou přát o té lásce století možná bude se psát.
1979 Dívky, když jsou zamilované, zamilované, zamilované, žádná nespí ani nejí, nespí ani nedřímá, jen věří že přijde ten jediný a že touha někdy peří má, sní z výšky, když se smějí, pláč svěří jen peřinám. Dívky, když jsou zamilované,zamilované, zamilované Motýl tam chce tam si létá, létá, létá, boty, šaty zábrany žhavé léto svléká, motýl tam chce tam si létá, létá, létá, dívky když jsou zamilované, zamilované, zamilované. Motýl tam chce tam si létá, létá, létá boty, šaty zábrany žhavé léto svléká noty plní stráně, zahrady a ty tóny správně zahraný lesní varhany znaj, byl máj a teď je léto, motýl tam chce tam si létá, létá, boty, šaty zábrany žhavé léto svléká, motýl tam chce tam si létá, létá, létá. Žádná nespí ani nejí, nespí ani nedřímá, jen věří, že přijde ten jediný a že touha někdy peří má, sní z výšky když se smějí, pláč svěří jen peřinám. Dívky když jsou zamilované, zamilované, zamilované, dívky když jsou zamilované, zamilované, zamilované, zamilované
1987 Levný výprodej, nespěchej, čas mi dej, ležím v jámě snů, nechci ven snad za pár dnů. V temném sále zní, ortel Tvůj poslední. ničíš zázemí, pak se prý snáze dví, mlčí přísloví, kdopak nás osloví, mlčí dálka dnů, zbyl jen dým odjezdů, dým odjezdů. Zbývá už jen pohled poslední, na nebi teď jen slza zní, co dál, Ty můj nevěrný, co dál, má něha smí. Na nebi teď jen už slza zní, byl to víkend poslední, teď už lásko slza zní -- Tvá --- má. Levný výprodej, nespěchej, čas mi dej, stálým nájezdům podléhá i náš dům. Mlčí přísloví, kdopak nás osloví, mlčí dálka dnů, zbyl jen dým odjezdů, Levný, levný výprodej, nespěchej,čas mi dej, stálým nájezdům podléhá i můj dům, mlčí přísloví, kdopak nás osloví, mlčí dálka dnů, zbyl jen dým odjezdů.
1976 Lidí se ptej, co o tom soudí, lidí se ptejlidí se ptej, lidí se ptej, lidí se ptej co o tom soudí, lidí se ptej. Kráčej zemí snad křížem krážem, půjdem s Tebou i my se tážem, lidí se ptej, co o tom soudí, lidí se ptej Kdo ví, proč právě slávě, každý tak rád se zaslíbí, zda velké píle přináší přináší chvíle, kdy snad Tě můza políbí. Hlavu si lámeš, proč slunce plá, než se z nebe skutálí,proč hvězdy září, jaké je stáří komet co nebe propálí. Lidí se ptej, lidí se ptej, lidí se ptej, co o tom soudí, lidí se ptej, kráčej zemí snad křížem krážem, půjdem s Tebou i my se tážem, lidí se ptej, co o tom soudí, lidí se ptej. Kdo ví, proč mládí svádí k bezhlavým soudům o štěstí, měřítko zkrývá, čas co Ti zbývá a s ním i spousta bolestí. Hlavu si lámeš, proč slunce plá, dřív než se z nebe skutálí, proč hvězdy září, jaké je stáří komet co nebe propálí. Lidí se ptej, lidí se ptej, lidí se ptej co o tom soudí, lidí se ptej, kráčej zemí snad křížem krážem, půjdem s Tebou i my se tážem, lidí se ptej, co o tom soudí, lidí se ptej kráčej zemí snad křížem krážem, půjdem s Tebou i my se tážem, lidí se ptej, co o tom soudí, lidí se ptej.
1999 Víc než mockrát kvůli ní se spálíš, víc než mockrát s námi chce si hrát, a pak když ta správná je tu, začíná a má se k světu, musí člověk sám sebe se ptát. Mám, mám, mám, lásku blízko mám, mám, mám, stejně dál se ptám, můžu být jenom s ní a kolikrát mi vyplní, pár krásných snů. Mám, mám, já snad šanci mám, teď s ní dál jít. Víc než mockrát s ním teď svět je krásný, víc než mockrát řek, že má mě rád. Jen já a mé jméno krycí, já a Tomáš nevěřící, dnes a denně musíme se ptát. Dál....mám, mám, lásku blízko mám, mám mám, stejně dál se ptám, můžu být jenom s ním, a kolik já mu vyplním krásných snů. Mám, mám, lásku blízko mám, já zdá se napořád, mám, mám, stejně dál se ptám, chci blízko Tebe stát. Můžu být jenom s ním, a kolik já mu vyplním, všech krásných snů. Mám, mám, já snad šanci mám, s ním dál jít. Lásku blízko mám.
1994 Míle planin, pár starých sosen, co jehličím voní, to je mý království. Míle planin, se zatoulaným losem, kraj nezkrotnejch koní, to je mý království. Tam je dům pod nízkou strání, pár klád a žlutej jíl, jen pes mě dnes uchrání, když srdce Tvý má jinej cíl. Míle planin, kde tráva se vlní, pár keříků trní, to je mý království. Planinou se vítr honí, odvál už i Tvůj hřích i náš pes hlavu skloní až zase vstoupíš do dveří. Míle planin, kde stáda se honí, vzduch po bouři voní, to je mý království. Planinou se vítr honí, odvál už i Tvůj hřích, i náš pes hlavu skloní až zase vstoupíš do dveří. Míle planin, kde stáda se honí, vzduch po bouři voní, to je mý království.
1999 Dým líne stoupá z rícních parníku a kytar táhlé písne lodníku a skládají tam v písku u brehu dej vzácných príbehu stránek lodních deníku. Tak se Mississippi loudá pobrežím a loukám snáší kvítky proteží a na tom, že proud má dnes plný špíny, línejší než líný, málo záleží. Ref: Mississippi pro me zustává tím místem snu a klukovin, kdo byl Tom a kdo Huck Finn, každé díte slýchává. Mississippi jenom z knížek znám, tak jak Mark Twain o ní psal, Mississippi proudí dál a stejná zustává. Dávno ztichnul prý ten rytmus rícních kol, ted místo nej tam bourí rokenrol a náruc brehu ptáky zrídka vítá, dnes v reklamách se zmítá bezbranná jak stvol. Ref: Mississippi pro me zustává tím místem snu a klukovin, kdo byl Tom a kdo Huck Finn, každé díte slýchává. Mississippi jenom z knížek znám, tak jak Mark Twain o ní psal, Mississippi proudí dál a stejná zustává.
1994 Na zažloutlých fotkách mám kulatou tvář, v plátěných botkách a s mašlí, to znáš. Oči koukaj s úžasem na ten svět velkých změn. A v kapsách díru maj s trochou špíny, modrý džíny. Na školní výlet, jsme jeli jen tak, stačilo zdílet jedno kupé a vlak. Zbyl mi snímek s osmé á, jak v kroužku mladých dam, tam stojím já a mám boty s klíny a modrý džíny. Modrý džíny Ti udrží styl, když je na sobě máš, tak je jedno číms byl. V modrých džínách si chodil náš svět ať už měk za sebou víc nebo míň šťastných let. Svatební průvod skvěle zachytit blesk, já hledám důvod, proč s ním přichází ztesk. Snad pro ty krajky bláhový, co šatník dávno si vzal. A vrátil místo prýmků kolombíny, modrý džíny.
1996 Jak staletí běží, už je tomu ňákej den, co Labi ku pobřeží, přitáh Čechův kmen. A nejstarší muž rodu zdolal horu Říp, v tom viděl les a vodu a hned mu bylo líp. Že byl to moudrý staroh, tak myslel na svůj lid, proč chodit dál a za roh, když je tady krásnej klid. A, že měl pohled smělý, nikdo neřek ani píp, kdo vidí dál tak velí, j ó byl to mužnej typ. To v Roudnici jak bejvá, jednou za rok country bál, mě do oka pad dlouhán, kterej s kapelou tam hrál, ten skvěle válel banjo sem tam na housle si skříp, měl naraženej stetson, jó byl to mužnej typ. Hned bylo po mě veta a to tam jen tak stál, s ním objedu půl světa a možná ještě dál, teď s děckem v malý boudě, z okna vidím horu Říp, tam reje v rodný hroudě, ten můj mužnej typ, tam reje v rodný hroudě, ten můj mužnej typ.
1987 Opustil mě kluk, kterýmu je fuk, že strádám, teče do bytu a já kvůli bigbítu se hádám, samé náhody, náhody, náhody,náhody, náhody, náhody. Líbí se mi muž, ženatý je už, dál doufám, do kina když jdu, vyprodáno čtu a jenom moukám. Řeknete náhody, náhody,náhody, náhody, náhody. Čekání je hrob, proč mám ráda stop, dál váhám, sportka je máj krach, zas ani jeden tah a tak to vzdávám, řeknete náhody, náhody, náhody, náhody, náhody, náhody, náhody, náhody. Nevím co s tím udělám, zatím patřím náhodám. Tebe taky znám, díky náhodám, to vím. Ty jsi však můj plán, tak to vzkážu všem známým, to jsou náhody, náhody, náhody, náhody, náhody, náhody. už vím co s tím udělám, s Tebou už nepatřím náhodám, náhodám, náhodám, náhodám, náhodám, náhodám. Protože se rádi máme náhodám se vyhýbáme, náhodám, náhodám.
1976 Měl v ramenou víc, než se zdá a v očích místa vzdálená, jak noční stín svůj trailer hnal, na plný plyn stále dál a dál. Znal bílé dny a týdny mil, stokrát s dálkou zápasil, stokrát měl smrt blíž než cíl, a přesto jel, znovu vítězil. Měl v rukou cit a pevný stisk, musel mít svůj denní risk, měl prostě rád jako nebe pták svůj žhnoucí dům, šedý náklaďák. Uměl se smát i vítr zmást, z očí žár a úsvit z brázd, chtěl se hnát a být jen tím, čím chlap je rád, když je pánem svým. Snad řek mi víc, než dnes já vám, když vez mě tmou až bůhví kam, a možná vím, proč léta táh, proč muži řídí náklaďák. Uměl se smát i vítr zmást, jet stále dál jak úsvit z brázd, věčně žít své týdny mil a v rukou mít lásku svou i cíl. A v rukou mít lásku svou i cíl.
1994 Není fér být jak v plotě kůl, není fér dát jen lásky půl, žít s Tebou není není rájem, není fér v baru pokr hrát, není fér chodit s flaškou spát, dál tak žít nemám zájem. Můj milej,pamatuj není fér, vršit malér na malér, den co den jenom hýřit, podívej, není fér, doma z pouzdra tahat kvér, z blízka s ním na mě mířit. Není fér co tu povídáš, není fér že mě vyčítáš, pár malejch sklínek režný, není fér vlítnout do sálu, není fér hnát mě z lokálu, pít se má, to je běžný. Má milá pamatuj, není fér, když nemá chlap na tuzér, bejvá pak z těží něžný, podívej není fér, nemít na rum na likér, pít se má, to je běžný. Není fér, jako duha pít, není fér sem tam holku mít, sám se smát svýmu štěstí, není fér bílit hospodu, není fér házet ze schodů, chlápky svou těžkou pěstí. Můj milej, pamatu není fér v patách pro likér, pár chlapů v hlavě s dírou, podívej nejsi fér a tak já teď měním směr, pít se má, ale s mírou, můj milej, pít se má, ale s mírou.
1994 Nevzpomínám, Tvoje tvář se ztrácí, žijeme zvlášť, víc nesvedem. Nechám si stáj i dům sama splácím, jenom když jdu spát, mívám divnej sen. Na kůru Páně andělé už pějí, stačí jen vejít tam, kde je ráj. Zatímco shůry, alelujá znějí, v pekelný bráně, s Tebou počítaj. Nevzpomínám, žiju sama touto chvílí, dávno je Tvůj dluh odepsán. Někdy i kůň, který běží k cíli, vůbec nevnímá, že mu chybí pán.
1996 Můj malý chlapec přišel dneska před večeří do kuchyně a podal mi kus papíru, na který něco napsal, tak jsem si utřela ruce do zástěry a začala číst, no a tam stálo: zametl dvorek - 20 korun, stlal si sám postel celý týden - 30 korun, dvakrát utřel mádobí - 8 korun, třikrát hlídal mladší sestru - 10 korun, vynášení odpadků - 4,5 za pochvalu ve škole - 30 korun, vyvenčil psa 3,20 - celkem 105,5 Tak jsem tam stála a koukala na něj a hlavou se mi honilo snad tisíc myšlenek, pak obrátila papír, vzala tužku a začala psát. Devět měsíců tenkrát, já s láskou Tě nosila - nic víc.... a pak po nocích v nemocích nebe jsem prosila nic víc.... to mě snad stálo jen čas a možná pár vrásek, co k tomu říct..... Snad že láska se splácí, zas jen stejnou láskou nic víc.... hlavní odměnou mou je, když věci ti jdou nic víc.... to že sdílíme spolu, díl štěstí i bolu nic víc.... Zdarma šít denně prát a vařit co máš rád, to nic není..... každá láska i Tvá zas jen láskou se cenní, nic víc.... Když dočetl, tak papír zmačkal a schoval do kapsy, sklopil halvu tak jak to dělá vždycky, když má slzy na krajíčku a řekl, mami, Ty ale víš, že tě mám moc rád! Každá láska se splácí,zas jen stejnou láskou nic víc....
2006 Nám dvěma scházelo málo, mohli jsme jak jiní žít. To co se s námi stalo nejde napravit. Všechno je pryč, marná sláva, není proč trápit se tím. Když svojí sestře dávám kytku svatební. A hlas varhan pěkně zní, hebký jako plyš. Slova se ztrácejí, tóny jdou blíž. Jen chvíli zůstanou v těch bílých zdech a já v řadě poslední jdu po schodech. Oči těch dvou, jen v sobě si čtou, co je v nich psáno svět nevidí. A jak se zdá nejenom já patřím k Těm kdo jim závidí. Zdobený dort už se krájí, víno se dolévá výš, Přátelé se ptají, proč se nestavíš. Mohl bys sedět tu se mnou, oslavy ty jsi měl rád. Hosté, než se zvednou, první půjdu spát. A hlas varhan pěkně zní, hebký jako plyš. Slova se ztrácejí, tóny jdou blíž. Jen chvíli zůstanou v těch bílých zdech a já v řadě poslední jdu po schodech. Oči těch dvou, jen v sobě si čtou, co je v nich psáno svět nevidí. A jak se zdá nejenom já patřím k Těm kdo jim závidí.
2006 Odchází den, zhasíná dům. Na okno svíci dávám. A modlidbou všem lodníkům, od nebe přízeň žádám. Odchází den a na můj práh, k nohám mi stíny skládá. Že neumím číst ve hvězdách, kde usínáš jen hádám. Ať dobrý vítr provází, na cestách mořskou plání. Tebe má lásko v nesnázích, ať víra Tvá Tě chrání. Odchází den, usíná dům, na okno svíci dávám a modlidbou všem lodníkům, od nebe přízeň žádám. V Dublinu, v docích, ztracení, milenci dál se vodí, proč muži dívky vymění, za náruč krásných lodí. Odchází den, shasíná dům. Za okno svíci dávám. A modlidbou všem lodníkům, od nebe přízeň žádám.
1996 Stojí chlapec na kopečku, na mě zamává já však hledám svou ovečku, táta nadává, já však hledám svou ovečku, táta nadává, táta nadává. Po očku se ale koukám, za ním nepůjdu jestli přijde, neprohloupí, já zlá nebudu jestli přijde, neprohloupí, já zlá nebudu Chvíli kouká, už jde dolů, mám to v osudu, dneska do bílýho rána plakat nebudu dneska do bílýho rána plakat nebudu
1996 Že mráz už není dnes vánek hrál, i do setmění, je teď už dál, když písně ptačí začnou se plést, všem dětem stačí, že bude kvést - - pam, pam, pampeliška, z jara louku rozsvítí, pam, pam, pamp! eliška, chytá zlato do sítí. Žádná hezčí není, nežli tahle střapatá, pam, pam, pampeliška, ta má sukni ze zlata. Že k jarní trávě má slunce klíč, ví kluci právě, když ztratí míč a na ty smíšky se podívá i skřivan z výšky, než zazpívá - - pam, pam, pampeliška, z jara louku rozsvítí, pam, pam, pampeliška, chytá zlato do sítí. Žádná hezčí není, nežli tahle střapatá, pam, pam, pampeliška, ta má sukni ze zlata. Pam, pam, pampeliška, z jara louku rozsvítí, pam, pam, pampeliška!, chytá zlato do sítí. Žádná hezčí není, nežli tahle střapatá, pam, pam, pampeliška, ta má sukni ze zlata.
1976 Pár chvíľ byť lúkou a znieť a znieť keď vánok mávne v nás. Pár chvíľ byť lúkou jej rým a tón už dávno skúšam nájsť. Mám kvet v rukách a kráčam k Vám, k Vám z tých lúk, pár chvíľ vnímať tep, tíško dýchať s ním, nech tvár nám sníva. Pár chvíľ byť lúkou a znieť a znieť veď práve stíchol dážť. pár chvíľ byť lúkou, jej rým si k tvári stále skúšam klásť. Chcem cítiť vôňu jari, stúpať z lúk a v máj, v máj rásť, chcem vnímať vtáčie hniezda v záhradách a úl čo má svoj plást, mám kvet v rukách a kráčam k Vám z tých lúk. Pár chvíľ vnímať tep, tíško snívať s ním, nech lúč nám krášlí tvár, mám sen v rukách a kráčam k Vám z tých lúk. Pár chvíľ vnímať sen, tíško dýchať s ním, nech tvár nám svieti. Pár chvíľ byť básňou a znieť a znieť veď úsvit mávne v nás. Pár chvíľ byť básňou, jej rým a tón už dávno skúšam nájsť, jej rým a tón už dávno skúšam nájsť, jej rým a tón už dávno skúšam nájsť.
2006 Málem utopils mě na lžíci dnů, jak mravence v medové pasti, dal jsi poslední sbohem mým snům, pomníkům dívčích let. Málem zbudoval jsi ve státě stát, pevnost pro dodinné štěstí. Dals mi stejnokroj, dal jsi mi řád, mohli nám závidět. Plakala jsem taky plakala, pak si přiznala to ráno, že kdybych se v sobě vyznala, tak si asi řeknu - nevídáno! Nejsem objeť, jsem jen trochu pitomá, zvednu kotvy dokud se to dá, ta ráno, to ráno, to ráno. Málem přesvědčils mě, že nemám vztek, i když to ve mně jen hrálo. Přísun luxusu, to byl Tvůj lék, platil jsi dost a rád. Málem stačilo a vzala bych nůž, čepel se leskla tak vábně, léta věznice, jsi mrtvý muž, i to se mohlo stát. Plakala jsem taky plakala, pak si přiznala to ráno, že kdybych se v sobě vyznala, tak si asi řeknu - nevídáno! Nejsem objeť, jsem jen trochu pitomá, zvednu kotvy dokud se to dá, ta ráno, to ráno, to ráno. Málem utopils mě na lžíci dnů, jak mravence v medové pasti, dal jsi poslední sbohem mým snům, pomníkům dívčích let
1979 Sama jak popelník na stole, sama jak ztracený míč, čekám tu někoho, kdo půjde okolo a kdo mě odnese pryč, pane Vy na něco čekáte, pane Vy to chcete mít, vždyť mě tu vidíte, tak na co myslíte, šestá už začíná bít. V krámě jsem kytka poslední, ta jediná co ještě tu zbývá, poslední prý je nevšední a v ní snad láska se zkrývá. Tak už k nám prosím Vás zajděte, prodavač znuděně zív, mou vázu odnese, co se mnou bojte se, zbude Vám smrtelný hřích, mou vázu odnese, co se mnou bojte se, zbude Vám smrtelný hřích. V krámě jsem kytka poslední, ta jediná co ještě tu zbývá, poslední prý je nevšední a v ní snad láska se zkrývá. Možná, že nikoho nemáte, možná jste taky sám, spolu si vyjdeme a štěstí najdeme ráda ho přivedu k Vám, spolu si vyjdeme a štěstí najdeme ráda ho přivedu k Vám.
1999 Pouštím po vodě proutí, zkoumám pluje li k vám, proutky v proudu se kroutí a já je zaříkám. Pouštím po vodě proutí, kouzlím hladině mír a rmoutí mně vír. Všechny stránky očí tvých znovu chtěla bych číst, vepsat básně do snů spoutaných, do tmy tajných míst. Zlatá plátna svítání, nám za okna dát,s tím přáním jít spát. Pouštím po vodě proutí, zkoumám pluje-li k Vám, proutky v proudu se kroutí a já je zaříkám, já je zaříkám. Pouštím po vodě proutí, kouzlím hladině mír a rmoutí mně vír. Znovu stíny soumraků já chtěla bych být, dýchat vůni všedních zázraků po vteřinách žít, v nekonečných souhvězdích mít stříbrný dům, být blízká tvým rtům. Házím po vodě proutí, vím, že k moři se dá, láska i když tě rmoutí, je tím co zůstává, je tím co zůstává. Proutek po vodě splývá, úsměv řeka mi dá vždyť zpívá jak já. La la la la la lá á lá, la la la la la lá á. La la la la la lá á lá, la la la la la lá á.
1979 Pověz mi růžičko, proč bolí zklamání, proč láska je už dnes, tak těžko k dostání, provázíš vůní svou, cesty i cestičky a vůbec netušíš co zkrývám pod víčky, lásku nádhernou, až člověk stůně, přijde a zavoní prchavá vůně. Láska to je jen barevné vlání, písnička jarní a usínání. Já dávno dávno vím, že jak ta kvítka vadnou, má láska v copánkách už nemá sílu žádnou, jen moře celé moře, lásky slz a touhy žít, jen moře celé moře,chci něžných slov a slunce mít. Pověz mi růžičko, kde rostou vavříny, pro štěstí úsměvu, pro bolest na stíny, pověz mi růžičko, co je to poznání, má duha vysněná vrací jen zklamání. Já dávno dávno vím, že jak ta kvítka vadnou má láska v copánkách už nemá sílu žádnou, jen moře celé moře, lásky slz a touhy žít, jen moře celé moře, chci něžných slov a slunce mít. Já dávno vím.........
1976 Povím slůvek pár mládencům toulavým, dívkám co znám,každý z Vás je bloud, kdo svou pouť provází vdycháním všem vzdálený a sám, kdo marní čas pohádkami bloumá jen a sní, nepotká tu vílu zvanou štěstí plouží se louží a snad se nedoví, že k nám padá déšť májový. Povím slůvek pár mládencům toulavým, dívkám co znám,každý z Vás je bloud, kdo svou pouť provází vdycháním všem vzdálený a sám. Nevadí, že drobné vrásky odobí Ti tvář, nevadí že vlasy máš už bílé, vítej den příští i s tím co přináši, štěstí to se s nářkem nesnáší. Povím slůvek pár mládencům toulavým, dívkám všem Vám, chladný ať je sníh tak svůj žár a svůj smích, rozdej dál jak já teď rozdávám, rozdej dál jak já teď rozdávám.
1976 Stíny zdí a stíny dní, věky unavená sláva ztichlé hradní nádvoří, loňská tráva a přísný klid, starý příběh, který dává této písni právo znít. Je to příběh jedné slavné sázky, je to příběh jedné dávné lásky, z doby růží a krásných žen, je krátký jen, je to možná jenom báje psaná stářím hradních stěn. Jedné hradní dámě, chudý rytíř lásku dal, měli se moc rádi, on však jenom bídu znal, otec oné dámy, kníže všude známý, musel se té lasce smát, řekl pane vzácný, Vaší lásce schází hrad. Pane můj, ten pevný hrad, bude za pět let na této strmé skále stát, pravá láska ta najde lék a tak vznikla ona sázka, slavnější než středověk. Říká stará báje, že ten rytíř stavěl sám, hradní věže, stáje každý kámen, každý trám, stavěl z velké lásky cimbuří a hlásky, nechodil snad vůbec spát, měsíce a týdny dřel se na ten býdný hrad. Padal sníh a vítr vál a když přešlo páté léto hrad tu plné kráse stál, pravou láskou se stává čin i když příběh téhle sázky nevešel se do dějin Rytíř vyhrál sázku, kníže mu svou krásku dal, hrad na strmé skále po staletí stál tu dál, že byl hradem sázky, která vznikla s lásky nedobil ho žádný král, vznikly o něm písně, nesu'dte je přísně, kdyby Vám je někdo hrál. Lalalalalalalala
1979 Ráno bylo bílé tak jako sníh, který přes noc padal až k ránu ztich. To bílé ráno rovnou ze tmy, přineslo nový bílý den. A malý kousek světla sed mi na ruce, na chvíli jen. Pak roztál na dlaních, to ráno bylo bílé tak jako sníh. Ráno bylo bílé a já slyšela smích,možná to byly bílé vločky, možná něco v nich. Na stromech kvetlo bílé jiní a mráz na oknech. A lidé možná byli jiní, když s úsměvem na rtech chodili v závějích. To ráno bylo bílé dál, tak jako je bílý sníh. Ať padá sníh, ať padá ta bílá naděje, na bílé ráno. Ať křehký bílý mech vše staré zasněží. Ať padá nový sníh, ta nová naděje, na bíla rána. Tak nabrat dech a začít znovu žít. A ráno bylo bílé tak jako sníh, který přes noc padal až k ránu ztich. To bílé ráno rovnou ze tmy, přineslo nový bílý den. A malý kousek světla sed mi na ruce, na chvíli jen. Pak roztál na dlaních, to ráno bylo bílé tak jako sníh Ať padá sníh, ať padá ta bílá naděje, na nová rána. Ať křehký bílý mech vše staré zasněží. Ať padá nový sníh, ta nová naděje, na nová rána. Tak nabrat dech a začít znovu žít A ráno bylo bílé dál, tak jako je bílý sníh.
2006 Tam do těch krabic od bot se léta nedívám, jsou tam lásky mé i rozvod, dnes už fotky nesbírám. Obrázky toho co není a smutek ve víně, možná mě v matronu změní i s kočkou na klíně. Jsem pořád pěkně živá a žádný celuloid, jen někdy je mi zima a tak už raděj pojď, když ve mě všechno mlčí a dveře zamykám, mé srdce - doupě vlčí, už lásce odvyká. Tak zůstaň, když nemáš kam jít, zůstaň, když budeme chtít, ať svítí světla v domě, smím chtít - to co Ty po mě. Tak zústaň. Už koupila jsem foťák, chci začít na novo, tak usmívej se - no tak, pár snímků a hotovo.
1996 Saxano, v knihách vázaných v kůži zapsáno kouzel je víc než dost. Saxano, komu dech se z nich úží Saxano, měl by si říct: už dost! Cizími slovy ti jedna z nich poví, že muži se loví, buď pan admirál nebo král. Vem oko soví, pak dvě slzy vdovy, to svař a dej psovi, co vyl a byl sám opodál. Saxano, v knihách vázaných v kůži zapsáno kouzel je víc než dost. Saxano, komu dech se z nich úží, Saxano, měl by si říct: už dost! Seď chvíli tiše a pak hledej spíše kde ve všem se píše, že tát bude sníh, loňský sníh. Najdeš tam psáno, jak změnit noc v ráno, jak zaklít ne v ano a pláč v nocích zlých, změnit v smích. Saxano, v knihách vázaných v kůži zapsáno kouzel je na tisíc. Saxano, v jedné jediné růži, Saxano, kouzel je mnohem víc. Saxano, v knihách vázaných v kůži zapsáno kouzel je na tisíc. Saxano, v jedné jediné růži, Saxano, kouzel je mnohem víc. Saxano, v knihách vázaných v kůži zapsáno kouzel je na tisíc...
1976 On: V střevíčkách po špičkách mi bloudíš pamětí, s hasnutím přicházíš přícházíš a spaní odletí. Ona: S hasnutím přicházím já vím, že málo spíš, Chodím Tvou pamětí, jsem věčná, já jsem věčná, to dávno vím. On: V kabelkách Ty máš sto lístků z našich loňských kin, nevelká bývá láska, dlouhý mívá stín. Ona: Ráda stopy nechávám, věčná zůstávám. On: Pamětí dál bloudíš a nemáš žádný řád. Ona: Já to vím, že máš mě rád. Oba: Zůstáváš dál se mnou, zůstáváš já vím já to vím, nás dva zachrání jen příští setkání On: V podpadcích jehlových mi chodíš pamětí, Ona: já chci žít, to smím, On: pojď - tím mám dál jen prázdné objetí, Ona: a já se Tvou hlavou toulám dál, On: teď jen úsvit bych si já přál, Oba: je v každém setkání, je v každém setkání, Zůstáváš dál se mnou, zůstáváš já vím já to vím, nás dva zachrání jen příští setkání, setkání, setkání, setkání
1996 Obzor má modrej nádech a tetelí se vzduch, půl dne mám slunce v zádech a pomáhej mi bůh. Nechci s Tebou lásko dál v jedný lodi plout, jednou se však musím rozhodnout. Chomáče uschlý távy, ohrady z tmavejch klád, nejsou jen dobrý zprávy a kde je mám lásko brát. Nechci s Tebou, Bůh to ví do manželských pout, chce to najít sílu rozhodnout. Dál a dál, cesta údolím se stáčí, přes bodláčí, trávou, kamením, dál a dál. Orel volně křídly mává, ani já se lásko nezměním. Obzor má modrej nádech a tetelí se vzduch, půl dne mám slunce v zádech a pomáhej mi bůh. Někde v dálce v rovinách, má řeka línej proud, já musela se lásko rozhodnout.
1996 Včera jsem měla zvláštní sen, že v černejch šatech jsi před soudem stál a byl obžalován, že pro lásku svou, trestný čin jsi spáchal. Svět otočil se vzhůru dnem, když předstoupit jsi měl před plný sál a soudce se smál, když ortel svůj, kladívkem Ti vyklepával. A jako ve snu slyším ten hlas, když na Tvou obhajobu přišel konečně čas. Lásko má, jsem žhář, jsem i zloděj a lhář, já vím,že byl jsem to já, kdo srdce zapálil a vzal Ti co se dá. Jenže víš lásko, přiznám se rád, i když měl bych se kát, že si trest si odpykám i galeje snad, když budu smět dál Tě mít rád. A když jsi tmavou chodbou šel, dav lidí který kolem postával Tě kamenoval svými pohledy a hrozil pěstí zdviženou, četou mužů obklopen jako bídný svůdce žen, jsi mi připadal a ruce spoutaný ruce za zády jsi měl a jako ve snu slyším ten hlas, když jsi do tmy zakřičel svoje přiznání zas. Lásko má, jsem žhář, jsem i zloděj a lhář, já vím,že byl jsem to já, kdo srdce zapálil a vzal Ti co se dá. Jenže víš lásko, přiznám se rád, i když měl bych se kát, že si trest si odpykám i galeje snad, když budu smět dál Tě mít rád. Lásko má, jsem žhář, jsem i zloděj a lhář, já vím,že byl jsem to já, kdo srdce zapálil a vzal Ti co se dá. Jenže víš lásko, přiznám se rád, i když měl bych se kát, že si trest si odpykám, i galeje snad, když budu smět dál Tě mít rád.
2006 Stokrát se člověk spálí, stokrát to přebolí, stokrát se lásce vzdálí, nikdy však nezvolí být sám. Tvá láska zdála se být pevná, pevná jak bariéry skal, až náhle pohled Tvůj mi říká, říká, že jiné jsi jí dal. Ten kdo ví, jak se bolest tiší, ten ať mi podá ruku svou, dnes cizí dlaň mi bude bližší, bližší než hledat náruč Tvou. Stokrát se člověk spálí, stokrát to přebolí, stokrát se lásce vzdálí, nikdy však nezvolí být sám, být sám... Když život dlouho zdá se snadný, tak náhle přijde zklamání, proč milý můj máš pohled chladný, tak chladný, že se slzám nebráním. Když růže vadnou, krásně voní a pak jim lístky upadnou, chci najít cestu a jít po ní, jít po ní tam, kde růže nevadnou. Stokrát se člověk spálí, stokrát to přebolí, stokrát se lásce vzdálí, nikdy však nezvolí být sám.
2006 Svítalo právě, padala rosa a zůstala mi pod víčky, spala jsem v trávě schoulená, bosá a Tys měl moje střevíčky, po noci k ránu přicházel smutek, jako když foukneš do svíčky. Byl jsi mým pánem a teď bys utek, jenže jsi měl mý střevíčky, byl jsi mým pánem a teď bys utek, jenže jsi měl mý střevíčky. Řeknete asi, že dívence bosý, snadno se obuje co denně nosí, řekne se lehce, střevíček však nechce, na nohu mokrou od rosy. Máš smůlu z pekla, čekal jsi chvíli až slunce rosu osuší, v tom jsem Ti řekla tichounce milý a Tys v tom byl až po uši. A že ta rosa byla náš osud, oba ji máme pod víčky, já chodí bosa a Ty máš dosud schovaný moje střevíčky, já chodí bosa a Ty máš dosud schovaný moje střevíčky.
1976 Svítalo právě, padala rosa a zůstala mi pod víčky, spala jsem v trávě schoulená, bosá a Tys měl moje střevíčky, po noci k ránu přicházek smutek, jako když foukneš do svíčky. Byl jsi mým pánem a teď bys utek, jenže jsi měl mý střevíčky, byl jsi mým pánem a teď bys utek, jenže jsi měl mý střevíčky. Řeknete asi, že dívence bosý, snadno se obuje co denně nosí, řekne se lehce, střevíček však nechce, na nohu mokrou od rosy. Máš smůlu z pekla, čekal jsi chvíli až slunce rosu osuší, v tom jsem Ti řekla tichounce milý a Tys v tom byl až po uši. A že ta rosa byla náš osud, oba ji máme pod víčky, já chodí bosa a Ty máš dosud schovaný moje střevíčky, já chodí bosa a Ty máš dosud schovaný moje střevíčky.
1996 Bílý závoj, bílá vlečka, bílé šaty svatební, bílý kočár s párem koní, o tom každá holka sní. Zvony zní a já to vím, varhaník až začne pochod hrát, kytky v dlaních zavoní, Tak jak dál mi léta běží, všechna přání nesplní, jiným zvoní zvony z věží, vánek vlečku rozvlní. Zvony zní, já vzpomínám, kočí prásknul do koní, na klavír si zkouším pochod hrát, uschlá kytka dávmo nevoní. Bílý závoj, bílá vlečka, bílé šaty svatební, pro mou dceru přijel kočár, nastoupím až poslední. Zvony zní a já to vím, první slzu uroním, varhaník až začne pochod hrát a kytky v dlaních zavoní. Zvony zní a já to vím, kočí práskne do koní, varhaník bude zas pochod hrát, jen ta léta, kdo je dohoní, jen ta léta, kdo je dohoní, jen ta léta, kdo je dohoní.
1976 Široký, hluboký, ty Vltavský tůně, dal jsi mi kvíteček, já Tobě šáteček, teď mi srdce stůně. Měla jsem střevíčky, slzama zmáčený, podzim už nastával, když jsi mě zamával, v košilce zelený. Široký, hluboký, ty Vltavský skály, zapadá sluníčko, nepřijde psaníčko, srdce máš nestálý, srdce máš nestálý.
1976 Tam kde je tráva jak mech sametový, prostý kámen se zvedá, jméno v něj někdo vytesal, neodpoví tomu kdo stále hledá, té dívce jež u dveří, čeká stále a nevěří, že se probudit nedá, Šel tenkrát do války, pozdrav jí dal, poslal dopisy bílé, dny jako korálky, čas dávno vzal, ztěžkly čekání chvíle, a dívka snad tisíc let, čeká stále že přijde zpět, že se vrátí k své milé. Tamtamy duní dál, jako tenkrát z dálky, tamtamy duní dál, nesou píseň války, tamtamy duní dál, ruší její spaní, tamtamy duní dál, zapomenout brání. Zas přišel čas, řeka dnů valí se dál, přesná polnice troubí, zas jiný pohřbil náruč snů, včera se smál, teď se zemí se snoubí a jdou další vojáci, vřavou bojů se trmácí, cesty hroby tam roubí. Tamtamy duní dál, jako tenkrát z dálky, tamtamy duní dál, nesou píseň války, tamtamy duní dál, ruší její spaní, tamtamy duní dál, zapomenout brání, tamtamy duní dál, jako tenkrát z dálky, tamtamy duní dál, nesou píseň války, tamtamy duní dál, ruší její spaní, tamtamy duní dál, zapomenout brání.
2006 Někdy stačí vůně, to mě znejistí, i kousek nebe z tůně, bez listí. Vzpomínky v té chvíli, kdy mě dohoní, jak prádlo sněhobílé zavoní. Ten den, kdy se prádlo věší, mám uschovaný pod víčky, je léto, jsou maliny, mámu práce těší, já podávám kolíčky. Ten den, kdy se prádlo suší, jsou napečené koláče, a mojí mámě to v letních šatech sluší. To co ve mě stůně, zabolí. Jen na malou chvíli, všechno je tu zpět, jak ubrus modrobílý z dětských let. Ten den, kdy se prádlo skládá už nakropené k žehlení a pak se setmí, tu únavu mám ráda, kdepak že je trápení. Lakomá si léta střádám živé obrázky, nepůjčuji.. neprodávám.. jen tak bez lásky. Ten den, kdy se prádlo věší, mám uschovaný pod víčky, je léto, jsou maliny, mámu práce těší, já podávám kolíčky. Ten den, kdy se prádlo skládá už nakropené k žehlení a pak se setmí, tu únavu mám ráda, kdepak že je trápení.
1979 Ten kluk už dávno se mnou není, takoví vždycky odchází. Jenže, Ti život řádně změní, to už vím. Řek - počkej na mě, já se vrátím, mám přece klíče od dveří, než ráno líné noci zkrátí, mým snům uvěříš. Mé dny se v otazníky kroutí a každý z nich se vyptává, Jsem suvenýr z těch poutí hůl co odkládá. Tak si zpívám,dál světem bloudí, vypadá jako stín, od jiných lásku loudí, tak k čertu s ním. Má v srdci třísku bludných lodí a nebo tíhu prasklých pout? Odchází, kdy se mu to hodí, jak proud. Nečekám na něj, až se vrátí,Je vítr, já jsem pápěří Odcházím sama, dny se krátí,už snům nevěřím. Dny se mu v otazníky kroutí, jen ať se lidí vyptává, Je suvenýr svých poutí, hůl co odkládám. Tak si zpívám, dál světem bloudí, vypadá jako stín, od jiných lásku loudí, tak k čertu s ním... la la la la la......
1996 Půlnoc, jen starý budík tu tiká, celý dům už dávno spí, jenom já tady bdím, drahý, ze spánku právě vzdycháš, jako by ses ve snu bál, že Tě probudím. Tenhle dům je plný našich snů, velkých nadějí i malých nezdarů, že sny mají i svůj konec, to už víš, tak ho zítra ráno bez ohledů k nám a jednou pro vždy opouštíš, Tenkrát, první noc v novém domě, v prázdné holé předsíni jsme zůstali stát, večer, musels pro děti i pro mě ustlat na podlaze v kuchyní, jinde nešlo spát, Tenhle dům nad námi drží stráž, možná sám si na svá slova vzpomínáš, teď už nedrží Tě láska ani mříž, všechno společné už bez výčitek zítra a jednou pro vždy pro vždy opouštíš všechno opouštíš, všechno opouštíš, všechno opouštíš, Pořád všechno zdálo se Ti málo, kvůli dluhům po nocích, pracoval jsi dýl, když pak v stáji pár koní už stálo, modrý bazén s fontánou, byl Tvůj nový cíl. Tenhle dům byl plný Tvojich snů, velkých radostí i malých nezdarů, že sny mají i svůj konec, to už víš, tak náš dům už zítra pro nějaký nový sen už na vždy opouštíš, tak ho opouštíš, na vždy opouštíš, tak ho opouštíš, na vždy opouštíš
1996 Měl hlavu v dlaních, koukal někam na stůl, pro ní tenhle kout byl zapadák a tak sám tu zůstal, patří k stálejm hostům a svůj souboj s lahví prohrává. Má prej rád jen Tennessee Whiskey, má svůj stůl v lokále nízkým, tam svůj splín každej den zalejvá. Je zbytečný, že pro ní dál tu zoufá a jen starý album léta prohlíží, měl by raděj vstát, snad žít si ještě troufá, proč má na ramenou vláčet její kříž. Má prej rád jen Tennessee Whiskey, už nic víc mu nezbejvá, má svůj stůl v lokále nízkým tam svůj splín každej den zalejvá, tam svůj splín každej den zalejvá.
1999 Projdi se mnou ulicí kde stála, jen dvě auta,je z ní magistrála. Pryč je strom co dřív tu stál, jen ten dům tu stojí dál. Teď už patří jiným nájemníkům, jejich dětem, venku na chodníku. Na dveřích je nový lak, teď tu stojím jenom tak. To co chtěl už vzal si čas, to co zbývá, to je v nás. Jako záznam ve starém kalendáři. To co chtěl už vzal si čas, nenechal mám žádný vzkaz, staré barvy vyblednou, nové září. Jiní lidé, ten dům otvírají, jenom neví, jak se věci mají. Že nás dělí řádka let, Jejich dům, to byl můj svět. To co chtěl už vzal si čas, to co zbývá, to je v nás. Jako záznam ve starém kalendáři. To co chtěl už vzal si čas, nenechal mám žádný vzkaz, staré barvy vyblednou, nové září. To co chtěl už vzal si čas, to co zbývá, to je v nás. Jako záznam ve starém kalendáři. To co chtěl už vzal si čas, nenechal mám žádný vzkaz, staré barvy vyblednou, nové září. To co chtěl už vzal si čas, to co zbývá, to je v nás. Jako záznam ve starém kalendáři. To co chtěl už vzal si čas, nenechal mám žádný vzkaz, staré barvy vyblednou, nové září.
1976 Mám někdy den, kdy jít musím ven, kdy děj náhle nemá spád, ven, kde je ruch a lidí jako much, kde čas nemůže zůstat stát. Pátrám ve tvářích, kdo by o můj ůsměv stál, padá déšť i sníh, když mě míjejí.... jdou dál. Týdny jsou jak most, týdny mívám zlost, týdny jsou mi přísným pánem, skládají mi v řádky úsměvy i hádky, dlouhé noci s bílým ránem. Týdny jsou jak most, týdny mívám zlost, týdny ty mi stále brání, svírat něčí dlaň, svý lásce platit daň a plnit všechna dětská přání, přání, přání, já ta přání znám. Mám někdy den, je spíš jako těžký sen, jako falešný tón, mám chuť však říct, ať nevolají víc, že dám si zrušit telefon, dlouze vyzvání, já však nemám proč ho brát. Znám ta zklamání, vím, že není o co stát. Týdny jsou jak most, týdny mívám zlost, týdny se svým přísným plánem, skládají mi v řádky, úsměvy i hádky, dlouhé noci s bílým ránem. Týdny jsou jak most, týdny mívám zlost, týdny ty mi stále brání, svírat něčí dlaň, tak říkám lásko vstaň, teď musíš plnit dětská přání, přání, přání, já ta přání znám, přání, přání, já ta přání znám. Týdny jsou jak most, týdny mívám zlost, týdny se svým přísným plánem, skládají mi v řádky, úsměvy i hádky, dlouhé noci s bílým ránem. Týdny jsou jak most, týdny mívám zlost, týdny ty mi stále brání, svírat něčí dlaň, tak říkám lásko vstaň, teď musíš plnit dětská přání, přání, já ta přání znám, přání, přání, znám.
1979 On: Nosil jsem ti růže i na jaře bez, kvůli Tobě jsem přes ploty lez, byl tam strážný a někdy i bez. kouření jsem nechal i nádobí myl, už Ti ani nevím kdy víno jsem pil, jsem teď vážný, jen Ty jsi můj cíl. Ona: A ten cíl, měl by přijít blíž, pán když láskou splál, On: jak to víš co jsem si přál Ona: protože se tváříš jak démon i mnich. On: uklidil jsem předsíň i nákup jsem stih Ona: vidím, že i okna jsi myl, tak zpívej mi dál, jé, ty jsi můj cíl On: Ač se ti to nezdá, tak je tomu tak, Ty jsi moje hvězda, však Ty i můj zrak deštěm zkrápíš, jsi bouřkový mrak. Ona: nevyčítej hvězdám, že strácejí svit, já se přece nezdám a sdílíme byt, když mě trápíš tak odmítám snít On: všechno je mi jasné, já čekám Tvůj soud. Ona: všude v bytě shasnem, ať neběží proud On: tak koukni oknem co je tam hvězd, smím - li se ptát? Ona: můj milý to víš On: co k věčeři jest! Ona: v ledničce máš salám! tak to máte vždycky, když promluví muž, náhle poeticky, Vy myslíte už - teď jsem v ráji a on vezme nůž. On: více, než někdo tuší mám svou ženu rád, po splynutí duší však mám největší hlad! Ona: salám krájí a mě se chce smát Oba: kolem nás planou dnem i tmou, krásná souhvězdí, rozhoří spouty malých zdí On: ať so občas hřímá, vždyť nám je to fuk Ona: ty jsi vlastně príma a báječný kluk On: a ty jsi moje královna pih, oheň i sníh Ona: a ty jsi můj hřích. On: a ty jsi můj cíl. Ona: a já jsem ta co se hádá. On: já málem bych zpych. Ona: zkus přeplavat Nil. On: já mám Tě moc rád. Ona: a já ráda. On: a ty jsi můj hřích. Ona: a ty jsi můj cíl. On: a já jsem ta co se hádá a málem bych zpych. Ona: zkus přeplavat Nil. On: já mám Tě moc rád. Ona: a já ráda.
1979 Jak se probudím, začínám, snad hru v osudí mám, úsměv co mám já s Lízou Monou, jen Tobě dám, Ty nejsi před oponou, dál dovol mi hrát jen ať se koukají vždyď to co Ty máš, to oni nemají. Víš, když se líčím, víš, dobře vím, čí já, čí jsem já, víš, nejsem prázdná, víš, jen kus blázna, já, to jsem já. Tu vrásku smyj, snad není nová, ber mě a žij mě žádný nevychová, já ráda Tě mám i když Tě trápívám, tak řekni mi jen má holka bláznivá, Když se probudím, začínám, snad hru v osudí mám, víš, když se líčím, víš, dobře vím, čí já, čí jsem já víš, nejsem prázdná, víš, jen kus blázna, já, to jsem já víš, když se líčím, víš, dobře vím, čí já, čí jsem já víš, nejsem prázdná, víš, jen kus blázna, já, to jsem já
1999 Já znám se s únavou, stesk Ti můžu dát, s pláčem pod hlavou večer půjdu spát, půvab úniků ze všech známých míst, ústí do vzlyků v mém psaní můžeš číst. Vrať mi zpět můj smích... vlídné zázemí, vrať mi zpět můj smích... chci být s Tebou, prosím smaž můj hřích svou dlaní laskavou, vrať mi zpět můj smích ... nic víc. Vzácný porcelán, býval pýchou Tvou, teď je rozprodán, jak příběh o nás dvou. Nevím kam teď jít, jak dítě za školou, co chci můžu mít.. však říkám s pokorou. Vrať mi zpět můj smích... vlídné zázemí, vrať mi zpět můj smích... chci být s Tebou, prosím smaž můj hřích svou dlaní laskavou, vrať mi zpět můj smích ... nic víc. Vím, že Tvůj tep je jen zdání,je to zlé, když pýcha zbytečně brání, lásce Tvé. Vrať mi zpět můj smích... vlídné zázemí, vrať mi zpět můj smích... chci být s Tebou, prosím smaž můj hřích svou dlaní laskavou, vrať mi zpět můj smích ... nic víc. Vrať mi zpět můj smích... vlídné zázemí, vrať mi zpět můj smích... chci být s Tebou, vrať se zpět do těch dnů, kdys byl můj pán i štít, patří teď do mých snů Tě mít.
2006 Kde že jsou mé naděje a plány, velké sny a taky odříkání, kde asi jsou, kde jsou, ztráty nahradíme noblesou. Kde že jsou ty sukně nad kolínka, byl nás houf a nikde ani zmínka. Kdeže ty slečny jsou, teď už dámy s jinou adresou. Všechno se to otočí, tam a zase zpátky, párkrát zvednem obočí, popřejem si svátky. Ať máš co chceš v komoře, všichni sejdem se tam nahoře. Kde že jsou ta moje vzorná dítka, tak jak já, je nikdo nechce hýčkat, dobře že jsou, že jsou, zas mi k svátku rukou potřesou. Všechno se to otočí, tam a zase zpátky, párkrát zvednem obočí, popřejem si svátky. Ať máš co chceš v komoře, všichni sejdem se nahoře. Ať máš co chceš v komoře, všichni sejdem se tam nahoře.
1994 Už musíme vstát, teď zbývá jen dát klíč do schránky, klíč který nám zůtal z té velké lásky, z bytu všechno své vzít, dveře zavřít a jít, dům má rád svůj klid a sousedka ví, když bude se ptát, že musíme lhát. Má láska je láskou vysílená nemůže se vznést, má láska je láskou je unavená pomoz mi ji nést, mám domů teď jít s tou zahanbenou, láskou co chci zkrýt, s láskou co se stydí a nenávidí byt vypůjčený. Jdem po ulicích, jen doufám, že mě teď nepolíbíš, nemám co říct, vše co nám zmizelo, má ten dům, zamknul jsi sám, ta chvíle je pryč a v schránce zůstal klíč, když všechno nám vzal, tak málo nám dal byt vypůjčený Má láska je láskou vysílená nemůže se vznést, má láska je láskou je unavená sama chci ji nést, chci domů teď jít s tou opuštěnou láskou co chci zkrýt, s láskou co se stydí a nenávidí byt vypůjčený. Má láska je láskou vysílená nemůže se vznést, má láska je láskou je unavená sama chci ji nést, láska co se stydí a nenávidí byt vypůjčený, láska co se stydí a nenávidí byt vypůjčený.
1999 Není snadné najít čas a správnou chvíli, kdy mám slovům volnost dát. Kolik vyslovený chvůbec došlo k cíli, často zbývá jen mít rád. Už pár let nám něco brání být si blízko, zkusme vyjít s odvahou, z temných pokojů, kde stropy jsou tak nízko, jak se najít... cesty jsou. Znám své viny, znám Tvé sliby, jsou jak černé vrány, mají hlad tak hledej na kolenou. Ten malý střep, co právě teď už se zdá vypad z rány, vrať ho Zimním královnám. Já jen doufám, že už v sobě nemám pýchu, která bolí co se dá. Jen Ty víš, že nemám na seznamu hříchů, že jsem prázdná, že jsem zlá. Znám své viny, znám Tvé sliby, jsou jak černé vrány, mají hlad tak hledej na kolenou. Ten malý střep, co právě teď už se zdá vypade z rány, vrať ho zimním královnám.
2006 ON: Slečno! jděte s tím deštníkem kousek dál - - nevidíte, že nevidím na noty ? ONA: Hleďte kam padá déšť, kapka ta druhá též, klavír to není džbán, co když zreziví Vám. ONA: V dešti na klavír hrát, ON: a dobře hrát ONA: může podivín jen, ON: tím možná jsem ONA: klavír v bytě má stát, ON: co víc si přát ONA: vskutku nepatří ven. ONA: S písní jde v loužích, snad má malý byt, svůj plán však velký kam jít ON: no třeba do Stromovky ONA: hrát písně touží, těch zná myslím dost, snad virtuóz chce být. ONA: Hleďte kam padá ......... jé! tak mě n! apadá .....vím ON: teď přijde čin ONA: kterak pomoci Vám ON: jsem zvědav sám ONA: snad Vás neurazím, ON: hm, co já vím ONA: místo ve vile mám ON: tak spěchám tam ON: Ale přesto to nebude jen tak! Předpokládám, že máte prostornou koupelnu! ONA: Samozřejmě, ale proč ? ON: Hm, můj klavír si totiž zvykl na každodenní! ; sprchu! OBA: S písní jde v loužích, snad má malý byt, svůj plán však velký kam jít ON: já myslel, že jsme se dohodli ONA: hrát písně touží, těch zná myslím dost, snad virtuóz chce být. ONA: Hleďte kam padá hleďte kam padá déšť, ON: ať pa! dá dál ONA: kapka, ta druhá též, ON: mám jiný sál ONA: klavír to není džbán, ON: to vidím sám ONA: co když zreziví Vám. ON: tak co dělat mám ONA: pojďte, pospěšte k nám ON: až dozpívám ONA: místo ve vile mám ON: tak spěchám tam
1976 Zpráva opožděná, přišla Vám dnes mladá paní, zpráva opožděná, zbytečné zmuchlané psaní. zpráva opožděná o tom, že každý se zmýlí v období, zpráva opožděná, stejně však neodpoví. Stalo se nám to už po páté, ví to každý, když se zeptáte, zmizek jako sojčí peříčko, nenechal mi ani psaníčko, po prvé to trochu zarmoutí, po druhé se člověk kohoutí, když se to stane po páté, tak už marně slzy čekáte. Zpráva opožděná, přišla Vám dnes mladá paní, Zpráva opožděná, o tom jak špatné spaní, zpráva opožděná, pisatel velmi strádá sám a sám, zpráva opožděná, co je v ní vlastně už znám. Švarný přítel prý ho navádí, co prý to má vlastně za mládí, když svůj čas se mnou utrácí, teď na špatné rady doplácí, pravda je, že rozum nekoupíš, já však Tě už nechci vídat, když to nevíš, tak se prohloupíš, věř mi sám zas budeš snídat. Zpráva opožděná, obálka se známkou v rohu, zpráva opožděná, napsaná v prabídném slohu, zpráva opožděná, o tom co bylo a dávno už není, bez poplatků z prodlení, bez poplatků z prodlení.
2005 Žádná láska v jednom kuse a tak někdy pláču, okradli mě v autobuse, jak nějakou káču. Sebrali mi peníze a nechali klíče, je to tedy v remíze a chytám další míče. Vytopil mě nájemník co na černo tu bydlí, tlustý strýček propadnul se starožitnou židlí. Žádná sláva, jen svět se točí i když nejde to jak bych si přála, mám svůj styl, kašlu na rozhodčí i když sem a tam se mnou to mává a kam šlápnu neroste tráva. Ve schránce mám složenky a samý špatný zprávy a můj šatník nese jenom stopy zašlý slávy. Na mýho psa právě dneska zase přišly touhy a můj přítel blondýnu má co má nohy dlouhý. Na finančním úřadě mám zas nějaký resty, volal mi můj brácha ale mluvil nějak z cesty. Živím svýho zubaře a senát přímo z daní, když naberu stopaře, tak celou cestu žvaní. Žádná sláva, jen svět se točí i když to nejde jak bych si přála,...........
1994 Žehlit krajky, to je práce, nejsem levná, žádná láce. Všechny ženský hlavu ztrácej, v městě zejtra, že je bál. Říkám zákaznicím stálím, žádnej spěch, nebo to spálím. I když s žehličkou to válím, sem tam malér už se stal. I když s žehličkou to válím, sem tam malér už se stal. Hory prádla sotva zvládám, kdy to skončí, v duchu hádám. pilně na hromadu skládám, i když to sem nosí dál,dál, dál. Až dluhy splatím do halíře, dám tady sbohem, v dobrý víře. Že, v městě potkám velký zvíře, chlápka, co by o mě stál. Že, v městě potkám velký zvíře, chlápka, co by o mě stál. Možná, že bude na tom bále, až já se projdu po lokále. Oči vypadnou mu málem, takovou ještě nepoznal. Vím, co mnohejm srdce zláme, až si v kapli pusu dáme. Velkej dům, když na to máme, koupíme si u dvou skal. Velkej dům, když na to máme, koupíme si u dvou skal. Hravě spolu všechno zvládnem a budem mastit vdolky sádlem. Já konečně seknu s prádlem, jiná ať se honí dál. Já konečně seknu s prádlem, jiná ať se honí dál. Já konečně seknu s prádlem, jiná ať se honí dál. Já konečně seknu s prádlem, jiná ať se honí dál.
1979 Končívá knížka stránkou a láska poznáním, hříbátko se stává brankou svítání, svítání. Noční pláč dívku tvární a ženskou tvář jí vytesá, první bitvu prohranou v hloubce schová, jde jiná nová žít. I když ví, že to sladké tam na dně má svůj hořký tón, dál žena - dívka trpí zmatkem, kde je on, kde je on. Žena dívku v sobě nosí i s touhou bezbřehou, za láskou jdou obě bosy, za něhou s pevnou vírou. Žena - dívka v sobě tvární, krásní když stárne, žena - dívka s léty jako housle se zdá, žena dívku v sobě nosí, láskou jsou tvárné, za láskou jdou obě bosy, za něhou, za láskou jdou obě bosy, za něhou, za něhou, jdou za něhou.
doporučuji kromě hudebního zážitku také něco z přírodní krásy:
